Sledujte farní oznámení u jednotlivých farností z důvodů možných změn.
, 29. 2. 2016, 19:45
Milí věřící,
v evangelním úryvku čteme, že Pán Ježíš vzal s sebou tři nejdůležitější apoštoly: Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby se jim představil a byl před nimi proměněn. Bez pochyby cítíme Jeho plán, že svým působením v pozemském životě chtěl proměnit nikoliv šaty, ale srdce svých apoštolů. Nikoliv pouze svou tvář, ale i jejich tvář chtěl jistě proměnit svou blízkostí.
Také nás, čtenáře Nového Zákona bere s sebou Ježíš na „vysokou horu“ svatopostní samoty, aby proměnil i naši tvář pohledem své tváře, a aby i naše srdce rozzářil svou blízkostí. Blízkost Kristova je tou vzácnou chvílí a příležitostí, ve které máme příležitost nechat proměnit své srdce prozářit návyky své povahy, i kdyby měly být jakékoliv.
Do jisté míry nám tento úryvek odpovídá na otázku mnohých věřících po smyslu samoty v lidském životě a jejím poměru k zábavě. Častokrát mají lidé představu o tom, že samota je něco upnutého a zábava vrchol něčeho nad míru svobodného. Základní myšlenka, ze které můžeme čerpat z tohoto evangelního úryvku pro naše otázky spočívá v tom, že náš život bude šťastný, budeme-li před sebou vidět osobnost Ježíše Krista očima víry. V samotě s Bohem totiž nejde o prázdnotu. Ve vnitřním ztišení máme možnost nejen předložit Pánu Bohu nejpalčivější záležitosti svého srdce, ale také uslyšet od Něho odpověď, posílit se Jeho útěchou, a naučit se přijmout Jeho vůli.
Naproti tomu při zábavě, kterou prožíváme uprostřed lidí, aniž bychom si to uvědomili je na nás činěn nátlak, a to nejen od společenství lidí. Očekává se od nás to, že se při nejmenším budeme držet zaběhnutého stylu chování, totiž hlídat se v tom, abychom se chovali neformálně a uvolněně a byli zábavní. Budeme – li v těchto chvílích mít oporu jen u lidí, zřídka kdy budeme svobodní. Málokdo si uvědomuje skutečnost, že pokud si člověk přeje udržet styl zábavy v duchu křesťanském, tedy Kristových učedníků, je na jeho bedra položen o to větší požadavek, nárok a tlak, se v duchu Kristově opravdu udržet. Jde nám o blízkost Kristovu.
Apoštolové, pokud cítili Jeho blízkost, cítili se silní, chtěli postavit tři stany, protože se pospolu cítili dobře. Jakmile však byli svědky paschálních událostí, kterým ze začátku stěží mohli rozumět, byli ustrašení a uvědomovali si prázdnotu vlastního nitra a nestálost vlastního srdce.
Do těchto myšlenek se nám ozývá nářek některých lidí, nad otázkami, které je hlavně trápí. Proč se nám nedaří předávat víru v Krista našim dětem, anebo vnoučatům, a co jsem udělal/a špatně, že mé děti a vnoučata do kostela nechodí, a potom, proč prožívám svou osobní víru tak povrchně? V dnešním setkání v evangeliu můžeme hledat odpověď při setkání s proměněným Ježíšem. Víru se nám nedaří předat proto, že jsme odmítli, anebo odložili tradici Církve. Byla tu dříve, než psaná redakce evangelií. Víru nikdo nepředá na základě nastudovaných vědomostí z knih, anebo teoretizováním, ale tak jako apoštol Petr, na základě prožitku osobní zkušenosti a setkání s Kristem. V moderní době jsme chtěli udělat tlustou čáru za obyčeji našich předků. Zapomněli jsme, že spolu s tradicí, která byla v našem prostředí křesťanská, jsme odmítli samotné setkání nejdůležitější, setkání s Kristem. A obyčeje předků, hovořící o víře v Krista, jsou přeci velmi dobrým podhoubím pro pochopení něčeho takového, jako je hlásání Evangelia a jeho předávání dál, napříč generacím.
Druhé trápení se týká hloubky duchovního života. Nestačí nám „mít jen doma“ položenou Bibli, ale je zapotřebí z ní čerpat. Setkání s Bohem, setkání s Kristem, to je nabídka pozvání, které k nám má Písmo Svaté. Proto nestačí mít Bibli položenou na nočním stolku, anebo zasunutou v knihovně. Abychom ji mohli porozumět, je zapotřebí znát i druhý klíč k porozumnění Kristově zvěsti, totiž pravdy Katolického Katechismu. Jedna z nich říká, že Boha můžeme poznat z přírody, z přirozeného rozumu, a nebo z Božího Zjevení. Uvědomme si, že apoštolové tohoto evangelního úryvku Ho potkali bezprostředně, proměněného tak, jak vždycky byl. Proč by nás tedy nemohlo proměnit setkání s Ním ve Svátostech a Písmě Svatém, k hlubšímu duchovnímu životu a radosti z něj plynoucí, abychom byli způsobilí předat víru v Ježíše i dál, jako tehdy, kdy zrála srdce apoštolů a rodila se Kristova Církev?
P. Miloslav Paclík
Dnešní datum: 29. březen 2024
Liturgický kalendář: Velký pátek (breviář).
Světský kalendář: Taťána.