Sledujte farní oznámení u jednotlivých farností z důvodů možných změn.
Publikoval Jan Lukeš 13. 3. 2013, 14:19
Zde jsem v roce 2002 a 2005 zachytil pár vzpomínek P. Václava Zemance, bratra Kilulita, které jsme otiskli v občasníku Vavřineček.
Rok 2005 pomalu končí a je jistě na místě za mnoho věcí a událostí, které se v tomto roce staly, poděkovat našemu nebeskému Otci…
Tento rok byl také významný pro P. ThDr. Václava Zemance, který děkoval Pánu za 80 let svého života a 55 let kněžské služby, 44 let v Jilemnici. Rádi bychom na těchto stránkách našeho milého občasníku otiskli alespoň něco ze setkání 7. 12. 2002, kdy nám o své cestě ke kněžství vyprávěl již zmiňovaný jubilant.
ThDr. Václav Zemanec
Narozen: 2. 10. 1925 v Kopidlně
Vysvěcen na kněze: 16. 4. 1950 v Hradci Králové v seminárním kostele sv. Jana Nepomuckého
Počátek působení v duchovní správě v Jilemnici: 15. 6. 1961
Moje cesta ke kněžství...
Já se vrátím o 60 let zpět, kde začala moje cesta ke kněžství. V Čáslavi byl vybudován tzv. katolický dům a u něho bylo hřiště na volejbal, místnost na ping-pong, a tam jsme se scházeli – sportovali jsme a nebo jsme slyšeli nějaké to ponaučení. To bylo nazýváno Sdružení katolické mládeže. Naším velkým přítelem byl učitel náboženství páter Petr Mejsnar. S ním jsem se setkal ještě potom, když už jsem byl tady knězem, tak jsem za ním dojížděl. Je pochován ve Studenci. Sami jsme měli sdružení katolických studentů – tam jsme se snažili doplňovat znalosti z náboženství a P. Mejsnar nám půjčoval knížky nebo časopisy. Mládež měla časopis Jitro a Dorost, které jsme si půjčovali nebo je taky odebírali.
Prof. Mejsnar měl mezi studenty stále vždycky někoho, kdo by měl jít studovat na kněze do semináře v Hradci Králové (kde kdysi býval kněžský seminář). Už přede mnou jich byla celá řada. Přede mnou byl např. P. Švestka, který bydlí nyní v Čáslavi. Otec si ze mě přál mít právníka nebo lékaře.
Otcova smrt
Tatínek zemřel, když mi bylo 16 let, když byl vězněn v německém žaláři v Kutné Hoře, kde také zemřel – byl utlučen k smrti. Tato jeho smrt na mne zapůsobila, že jsem došel k názoru, že bych mohl vzhledem k jeho památce působit – pomáhat lidem v tísni, nouzi.
Byla tady maminka a moje mladší sestra. Maminka se za mně modlila, abych se stal knězem. Ona o tom nemluvila, ale když jsem po její smrti prohlížel její modlitební knížku, kterou mám do dneška, tak jsem zjistil, že mne provázela svými modlitbami.
Jednou byla maminka nemocná, a tak jsem slíbil Pánu Bohu, že půjdu pěšky z Nymburka do Staré Boleslavi a zpět za maminčino uzdravení. Cestou jsem si udělal puchýře, takže jsem cestu zpátky jel vlakem. I když jsem ten slib nesplnil úplně celý, maminka se uzdravila a žila dlouhou řadu let.
V roce 1945 po válce jsem se rozhodl, že půjdu do semináře do Hradce Králové studovat na kněze. K tomuto rozhodnutí mě mimojiné upevnil časopis Na hlubinu. Aby se člověk dobře rozhodl, k tomu je potřeba především vnitřní milost Boží. Je pravda, že ještě během pěti let studia člověk může přerušit studium nebo poznat, že to není jeho životní povolání. Jeden můj spolužák byl rok mimo seminář a pak se tam vrátil, jiný tam byl 4 roky, ale pak ze semináře odešel – rok před svěcením, ale již se nevrátil. Bylo i mnoho dalších, kteří studovali rok, pak odešli a studovali něco jiného. Je zde vždycky možnost volby – žádné donucování – vyzvedává se dobrovolnost. K správnému rozhodování tady jsou taky zpovědníci.
Kněžské svěcení
Těch pět let uplynulo a bylo svěcení. Ještě před svěcením jsou duchovní cvičení, kde se zdůrazňuje, že můžete odstoupit, pokud se necítíte být dobrými kněžími – „jako laici můžete také mnoho dobrého vykonat,“ zdůrazňoval náš vicerektor semináře.
Po svěcení je primice – taková sláva, to jsme tady v Jilemnici mohli zažít – P. Vladimír Novák. První mše svatá se vší slávou a ostatními náležitostmi, ale potom nastoupí kněz službu, která již není vždy tak radostná. K další cestě dává sílu Bůh.
My jsme místo nástupu na faru nastoupili na vojnu na 3 roky a 4 měsíce. Nebyla to vojna ani cvičení, ale byly to vojenské tábory nucených prací. Jako nespolehliví jsme byli od režimu ustanoveni místo na faru do práce. Byli jsme asi jediní vojáci, kteří nesloužili určitý počet roků – my jsme tam byli na neurčito. Říkali nám: „Dokud se nepřeškolíte.“ V roce 1954 jsme mohli nastoupit do duchovní služby. Pro mě to první místo bylo v Pardubicích, kam jsem nastoupil jako kaplan pana vikáře Kopeckého. To byla asi tak cesta kněžství, až k tomu konečnému – k té první mši svaté – primici. To působení je už zas o něčem jiném.
Co Vás na cestě ke kněžství (při těch studiích) oslovovalo nejvíc?
Pro mě to bylo rozumové zaměření. Dost jsem studoval věci i mimo teologii, ale před tím, díky tomu profesorovi, který mně půjčoval knížky, jsem poznal, že církev Kristova může mnoho vykonat, ale musí mít kněze – své služebníky. A potom v semináři mě podpořil v tom rozhodnutí jeden náš profesor, který nás uvedl do astronomie (byl to člen astronomické společnosti), několik nás bohoslovců nadchl. Na přednáškách tím podpořil víru v Boha. To byla jedna stránka věci, že jsem měl víru i rozumově podpořenou, ne jenom citově.
Byla řada kněží, kteří nám ukazovali, jak je třeba kněžství chápat – jako službu všem bez rozdílu – věřícím i lidem bez víry. Je třeba jim říct slova věčné pravdy a slova povzbuzení, jak jsem poznal na sobě během války. Tuto Boží podporu (pomoc) jsem chtěl předávat druhým. A potom jsem tak nějak viděl, že i v tom našem „působení na vojně“ to byla taková zkouška od Pána Boha, jestli to vydržíme. Někdy jsme pracovali až 16 hodin denně. Vydrželi jsme všechno – dalo se to vydržet s pomocí Boží – s ní se dá vydržet všechno. Na svou vlastní kůži jsem zažil pomoc Boží za války (vojny). Neštěstí v lidských osudech je mnoho a mnoho. Lidé potřebují pomoc a útěchu a to je poslání kněze, aby lidem přinášel požehnání.
Takže mládeži – dnes člověk musí děkovat Bohu, za tu cestu, kterou mne vedl a provázel, za svobodu, které si lidé neváží – to je smutné, bolestné. Musíme si připomenout, že Bůh své věrné neopouští, ale chrání je a pomáhá, i když někdy přijdou zkoušky trpné a bolestné, ale člověk se z toho může dostat. Bůh činí zázraky také dnes.
„Kněz je nejvíc knězem, jednak ve zpovědnici, když pomáhá lidem k odpuštění hříchů a pak samozřejmě při těch nemocných – buď k uzdravení nebo k šťastnému odchodu na věčnost.“
Autor: Jan Lukeš
Dnešní datum: 29. březen 2024
Liturgický kalendář: Velký pátek (breviář).
Světský kalendář: Taťána.