Sledujte farní oznámení u jednotlivých farností z důvodů možných změn.
Publikoval Matěj Kraus 30. 11. 2010, 18:17
Co očekáváme od farních pastoračních rad? Jsou k něčemu? Jak má fungovat spolupráce kněží a laiků? Předkládám článek Donalda Harringtona k zamyšlení.
V souvislosti s volbami do pastorační rady ve farnosti Jilemnice jsem narazil na internetovém portálu www.pastorace.cz[1] na zajímavý článek, který by nás měl zajímat. Autor článku – Donald Harrington[2] – se v něm zamýšlí nad současnou situací a posláním farních pastoračních rad. Sice se primárně zabývá touto problematikou ve Spojeném království, Irsku a Spojených státech, nicméně je naprosto nasnadě, že tamější situace se prakticky shoduje se situací v naší zemi. I proto vás zvu k zamyšlení a třeba i vyvolání diskuze nad tím, jak si vlastně představujeme, že má taková farní pastorační rada v našich podmínkách fungovat.
A pro úplnost – článek z anglického originálu přeložil a poznámkami opatřil Petr Hruška.
Původní autorův poměrně
obsáhlý článek jsem si dovolil poněkud zkrátit a zdůraznit v něm myšlenky,
které se podle mého názoru týkají především nás. Veškerá zvýraznění jsou moje
vlastní a případné vlastní komentáře jsou psány kurzívou.
Kompletní článek s lepším formátováním a se všemi poznámkami najdete v příloze.
Matěj Kraus
Pokud je v životě farnosti vůbec něco jistého, pak je to skutečnost, že věci nemohou běžet stále stejným způsobem jako dříve. Církev na přelomu staletí je na hony vzdálená církvi let padesátých a vyžaduje radikálně odlišný pastorační přístup. Nejsem si jist, zda toto je ze strany církve – kléru i laiků – dostatečně reflektováno, myslím si spíše, že minimálně. Žádné jednoznačné předem dané postupy zde však neexistují. Cestu, po které máme jít, nacházíme krok za krokem tím, že si postupně skládáme střípky moudrosti, které na této cestě posbíráme.
Jeden z těchto střípků, který se zdá být v současnosti zcela jednoznačný a nezvratný, je skutečnost, že cesta nějaké farnosti kupředu je spojena s určitou formou týmového vedení (leadership groups), které svádí dohromady farníky (včetně řeholníků) a kněze k pastorační spolupráci na vedení farnosti. Avšak to vyžaduje na straně kněží velkou odvahu. Mnozí se rozhodli „nechat tuto módu odeznít“ doufajíce, že to všechno zase pomine nebo že stačí odejít do důchodu dříve, než se tento styl vedení farnosti stane neobejitelnou realitou.[3]
S týmovým vedením farností se můžeme setkat pod různými názvy. Nejčastěji jsou takovéto skupiny označovány jako „farní základní skupina“ (Parish Core Group), „farní pastorační rada“ (Parish Pastoral Council) nebo „farní tým“ (Parish Team). Mnohé farnosti zvolili název „pastorační rada“, protože je to termín užívaný v kodexu církevního práva. Jiné názvy se pak vyskytují už jen zřídka.
Avšak existuje mnoho dokladů o tom, že pastorační rady
nefungují zrovna nejlépe. Některé samozřejmě ano, avšak v mnohem větší počet ne
(navíc mnoho farností se pastorační radu ani nepokusilo založit).[4]
Výsledné zkušenosti těch, kteří se v takových radách pokoušeli pracovat, nejsou
v mnoha případech vůbec růžové. Důvodem tohoto stavu je podle mého fakt, že
realita je hodně vzdálená smyslu a účelu pastoračních rad, tak jak jsou ve své
podstatě míněny.
Jaký je tedy jejich smysl a účel? Kodex církevního práva příliš orientace v této otázce nenabízí – pouze se zde mluví o věřících, kteří „pomáhají k rozvoji pastýřské péče“.[5] Mnohem více může naši otázku osvětlit reflexe nad zkušenostmi, které konkrétní farnosti udělaly s nějakou podobou týmového vedení, a následné rozlišování, co nám Duch chce skrze tyto zkušenosti říci.
Nedílnou součástí těchto zkušeností jsou dva pojmy: plánování a spoluzodpovědnost. Nebo, chcete-li, „poslání“ a „spolupráce“. Cestu kupředu je tedy možné vidět ve farnosti, která uzná fakt, že žije v novém misijním kontextu a objeví potřebu pastoračního plánování. A tato cesta pak spočívá v zodpovědné reakci na tento nový kontext tím, že kněží i ostatní lidé budou sdílet společnou zodpovědnost tak, že budou spolupracovat na pastoračním vedení farnosti.
Vidět a uznat tuto potřebu je jedna věc, avšak dát ji
strukturální výraz ve farnosti je věc druhá. Farní pastorační rada je jeden
způsob, jedna možná struktura pro pastorační plánování a vyjádření
spoluzodpovědnosti. Avšak ještě než se pustíme do úvah nad potížemi, se kterými
tato struktura často zápolí, bude užitečné napřed trochu více rozvinout ony dva
výše zmíněné klíčové pojmy.
Jakákoli skupina týmového vedení farnosti je míněna především jakožto skupina pastoračního plánování. Plánování je něco, co se v církvi zdůrazňuje až dnes. V minulosti jej nebylo zapotřebí, protože věci běžely více či méně stejně po celá léta. Avšak dnes je jiná situace – jak to vyjádřil jeden z kněží – zaběhlý systém přestal fungovat. Věci se nám rozpadají pod rukama; náboženství je „vyprodáváno pod cenou“. Pokud se věci budou dál ubírat stejným směrem, kde budeme za deset let?
Plánování je tím, co nám dává určitou orientaci v odhadnutí situace v budoucnosti, do které bezprostředně směřujeme. To zahrnuje poctivou analýzu současné reality. To zahrnuje pojmenování toho, jak si představujeme, že by naše farnost měla vypadat za tři, čtyři, či deset let. To zahrnuje identifikování prioritních oblastí, na které je třeba se zaměřit, jestliže tam chceme dojít.[6] To všechno pak předpokládá uznání skutečnosti, že celá naše oblast působení se více a více stává oblastí misijní.
Dále autor toto téma
rozebírá a předpokládá přitom existenci různých skupin ve farnosti, které mají
určitou dílčí funkci (skupina liturgická, pro pastoraci mládeže, seniorů atd.)
– tedy nepostihují pastorační působení jako celek. Existence takových skupin
však v našich poměrně malých farnostech nelze reálně předpokládat,
maximálně můžeme uvažovat o jedincích. Proto bych toto asi shrnul následovně:
Pastorační rada musí mít na zřeteli dobro farnosti jako celku, musí se na
konkrétní věci dívat jaksi „shora“ a nesledovat pouze dílčí zájmy některých
skupin či jedinců.
Smyslem jakéhokoli týmového vedení farnosti je dát konkrétní výraz tomu, co biskupové Anglie a Walesu výmluvně nazvali „spiritualita spolupráce“.[7] Takováto skupina je vyjádřením pravdy, že všichni farníci, na základě svého křtu a biřmování, sdílejí společnou zodpovědnost za dobro, správu a budoucnost svého farního společenství. Nemůžeme žít v představě, že církev je instituce vedená kněžími, která nám poskytuje jakýsi duchovní servis. My všichni, nejen kněží, neseme zodpovědnost – před Bohem – za hlásání evangelia, za předávání svěřeného pokladu víry.
Někteří si potřebu sdíleného vedení uvědomili na
základě tak zvané krize povolání. Avšak sdílené vedení je něčím víc než pouhým
krizovým opatřením; je to něco, co vyjadřuje určitou základní pravdu. Církev budoucnosti není církví, ve které ti
aktivní jsou pouze kněží poskytující duchovní služby pasivním věřícím. Je to
církev, která je tvořená všemi lidmi, protože právě k tomu jsou lidé povoláni.
A kněží jsou povoláni, aby toto společenství posilovali.[8]
Tato teologie ukazuje, jak nešťastná je ona fráze v Kodexu církevního práva,
která mluví o tom, že farní pastorační rada je „pouze konzultativní“.[9]
Podle mého názoru je čas uložit ono slovíčko „pouze“ k věčnému spánku. Tato
fráze je totiž právním obratem. Není to ani teologické, ani pastorační
vyjádření skutečnosti. Pokud je užita mimo svůj právní kontext, je teologicky nepřesná
a pastoračně urážlivá.[10]
Pastoračně viděno, konzultace je ve své vlastní
podstatě spiritualitou. Nejde tedy o to být „pouze“ konzultativní, ale být co nejvíce konzultativní. To znamená
věnovat maximální pozornost tomu a brát co nejvážněji to, co lidé cítí, co si
myslí a co říkají. Přirozeným vyústěním konzultací je společné rozhodování v
duchu sdílené zodpovědnosti. Konzultační proces spočívá na vědomí, že právě
participace (koinonia) lidí v tomto procesu je tím, skrze co k nám promlouvá
Duch.[11]
To, o čem je zde řeč, je v první řadě a především otázka způsobu myšlení či určitého základního postoje. Nikdo v církvi není zvyklý na pastorační plánování, protože nikdo není zvyklý na misii a evangelizaci v jeho vlastní rodné zemi. Spíše jsme zvyklí na postoj udržování a spravování, na snahu udržet věci v pohybu. Avšak plánování je založeno na důkladné revizi a důkladném přehodnocení.
Navíc ani nejsme zvyklí na to být spoluzodpovědní. Kněží jsou zvyklí šéfovat všemu a dělat všechno sami. Farníci jsou zvyklí být pasivními příjemci a vidět veškerou pastorační službu jako „kněžskou záležitost“. To je způsob organizace věcí, tak jak býval „od nepaměti“. Pro farníky je to zcela nový způsob myšlení být si vědomi toho, že to a to je také „moje zodpovědnost“. Pro kněze je to pak také zcela nový způsob myšlení, uvědomit si, že toto není jenom „moje farnost“.
Proto je třeba se pastoračnímu plánování a
spoluzodpovědnosti učit. Tento proces obnáší víc než pouze se společně posadit
a udělat nějaký plán. Pastorační plánování a spoluzodpovědnost spočívá v učení
se přemýšlet misijně-plánovacím
způsobem, přemýšlet způsobem založeným na spolupráci. Velmi se mi líbí
způsob, jakým to vyjádřila jedna farnice – že obnova farnosti spočívá v proměně
srdcí, která probíhá velmi pomalu, jedno srdce za drahný čas.
Jestliže farní pastorační radu chápeme tímto způsobem – jako formu týmového
vedení farnosti,[12]
která je pokusem dát vnější výraz základnímu postoji spoluzodpovědnosti a
plánování – problémy, se kterými se pastorační rady setkávají, mohou být docela
snadno identifikovány. V dalším textu se pokusím popsat šest z nich – šest
důvodů, proč mnohé pastorační rady nefungují; šest oblastí, ve kterých
zaostávají za ideálem.
Tento problém nastává tehdy, jestliže je dotyčná skupina „pouze konzultativní“ v tom nejhorším slova smyslu. Jinými slovy, v takovéto skupině se vyskytuje určitý typ konzultace, který dělá jakýmkoli konzultacím velmi špatné jméno. Ze strany kněze (či kněží) zde chybí jakákoli snaha o spiritualitu spoluzodpovědnosti. Nebo zde chybí pochopení termínu „zapojení laiků“, které by jej chápalo hlouběji než jen jakožto „výpomoc knězi v jeho službě“. Nebo zde konzultace a spolupráce tvoří jen pouhou fasádu, zatímco ve skutečnosti kněz rozhoduje o všem.
Dokonce existují pastorační rady, které farář ustanovil jen proto, aby se vyhnul spolupráci! To může nastat například tehdy, jestliže diecéze příliš tlačí na vytváření pastoračních rad a některé z nich pak jsou založeny jen proto, aby se udělala biskupovi radost.[13]
Zde bych si dovolil
tvrdit, že problém je často na straně laiků, kteří špatně chápou termín
„zapojení laiků“. Pak je často kněz dotlačen k tomu, že musí „rozhodovat o
všem“. V tomto případě však tento problém úzce souvisí s výběrem lidí
do pastoračních rad, což je popisováno v následujícím bodě.
Někdy pastorační rada nefunguje, protože lidi, kteří jsou jejími členy, nejsou pro tento typ služby ti praví. Například mnohé pastorační rady, ve snaze zajistit reprezentativnost, jsou složeny převážně z volených členů. Avšak jestliže se členové týmového vedení farnosti vybírají převážně na základě voleb, je to „hop, nebo trop“ – ne každý zvolený se pro tuto službu musí hodit.
Někteří lidé budou souhlasit s kandidaturou jen z nutnosti, protože nikdo jiný není ochoten kandidovat. Jiní kandidaturu neodmítnou zas proto, že nejsou schopní říci panu faráři ne. Další budou kandidovat vedeni svými vlastními specifickými zájmy nebo ve snaze reprezentovat nějaký partikulární zájem nějaké oblasti nebo skupiny ve farnosti.
Z toho vyplývá, že pak někteří z lidí, kteří budou do pastorační rady takto zvoleni, se pro tuto službu nebudou třeba vůbec hodit. Někteří z nich budou mít při jednáních pastorační rady na mysli jen (nebo především) svoji vlastní skupinu či svůj vlastní zájem a nebudou schopni přemýšlet o farnosti jako o celku. Jiní budou lidé spíše aktivně zaměření, velmi ochotní zapojit se všemožnými praktickými způsoby, avšak nebudou se cítit doma v práci spočívající v poradních setkáních nebo dokonce k takovémuto typu práce vůbec nebudou mít předpoklady či schopnosti. Výsledkem toho všeho může být, že setkání pastorační rady ovládnou někteří jednotlivci, ostatní zůstanou zticha a začnou se postupně vytrácet.
Otázka výběru lidí do
pastoračních rad je podle mého názoru zásadním problémem jejich fungování u
nás. Do pastoračních (!) rad jsou často vybíráni lidé jen na základě své funkce
či ti, kteří „jsou v kostele často“, aniž by měli jakékoliv předpoklady pro
pastorační působení a zájem na něm. Jde o lidi, kterým často chybí jakýsi
„pastorační nadhled“ a problémy církve redukují na padající omítku kostela či
ukradenou okapovou rouru. Je zejména na kněžích, aby měli odvahu jmenovat do
pastoračních rad takové lidi, kteří budou pro pastoraci skutečným přínosem a ne
spíše břemenem. Kněží takovou možnost mají a je od nich očekáváno, že ji náležitě
využijí.
Často pastorační rady fungují tak, že ustanoví nebo zdědí všemožné podkomise, které jsou pak podle zájmu obsazovány členy pastorační rady nebo dalšími lidmi. Setkání pastorační rady pak sklouzne do nekonečného projednávání zpráv a hlášení z těchto podkomisí. Program takových setkání se pak utápí v administraci a byrokracii. Místo, aby takováto skupina byla týmovým vedením, je spíše týmovým managementem.[14]
To je pochopitelné. Farníci se většinou nepovažují za lidi, kteří mají pastorační schopnosti nebo jsou v pastoraci odborně vzděláni. Avšak mnozí z nich jsou zkušení v oblasti administrace, financí a organizace práce (a třeba se zapojili právě díky těmto svým zkušenostem). Proto je zde tendence čerpat z těchto rolí, které jsou těmto lidem blízké, což pak ovlivňuje celkové fungování skupiny. K pastoračnímu úkolu je zde v praxi přistupováno jako k úkolu administrativnímu.
Z vlastní
zkušenosti práce v pastorační radě bych problém byrokracie jako zásadní
neviděl. Problémem spíše je vůbec nějaké zápisy psát a následně se podle nich
řídit. Nikdo je totiž nevyžaduje a v podstatě žádná zpětná kontrola
neexistuje.
Pokušením, kterému někdy pastorační rady podléhají, je také to, když se pastorační rada nechá vtáhnout to nějaké speciální oblasti pastorační služby, jako je třeba liturgie, komunikace nebo duchovní formace dospělých. Bývá to třeba takto: pastorační rada objeví nějakou konkrétní potřebu ve farnosti – nenajde se však žádná skupina, která by se naplnění této potřeby ujala – pastorační rada se tedy této oblasti začne věnovat sama.
Takovýto postup má, samozřejmě, tu výhodu, že ti aktivnější členové se cítí být užiteční a takto sloužící skupina, když vidí konkrétní výsledky, je pak odměněna pocitem určitého úspěchu. Za to však také platí svoji daň. Takováto pastorační rada se pak stává další skupinou zapojenou v určité oblasti pastorace a přestává být tím, k čemu byla původně zamýšlena. Ztrácí onen potřebný celkový nadhled a schopnost dlouhodobého výhledu. Základní přístup původně zaměřený na pastorační plánování se vypařil.
Někdy je dokonce
situace taková – opět vlastní zkušenost – že žádný dlouhodobý výhled ve
farnosti prostě neexistuje. Pastorační rada pak „řeší“ různé nepodstatné
drobnosti a uniká jí vlastní smysl jejího poslání.
Pro pastorační radu je velmi snadné fungovat na základě sekulárního, a ne teologického modelu. Vezměme si jenom takové slovo „rada“ – rada ministrů, městská rada, farní rada... Dále pročítání a schvalování různých zápisů a zpráv, nejrůznější zájmové skupiny, přetahování o moc, hlasování... Dominantní účastníci, tišší účastníci...
Prubířským kamenem je zde modlitba. Velmi málo farních skupin se na svých setkáních skutečně společně modlí. Třeba společně – formálně – odříkají nějakou modlitbu, aby setkání nějak začalo – jako když je třeba odhvízdnout začátek fotbalového zápasu. Avšak společná zkušenost modlitby – deset nebo patnáct minut, s rozsvícenou svící, s chvílemi ticha, se společně sdílenou spontánní modlitbou? Bohužel velmi často takováto modlitba vůbec není součástí práce farních skupin.
Farní pastorační rada
by však měla být skupinou, která se odlišuje od běžných akčních skupin. Jejím
středem by měla být modlitba. Všichni její členové by měli
být těmi, kdo jsou inspirováni jednou společnou vizí, do které také společně
vrůstají. Každý člen by měl mít především
pevnou osobní víru. Víru, pro kterou je ochoten obětovat svůj čas ve prospěch
druhých, ve prospěch šíření evangelia. Proces rozhodování v pastorační radě
by měl být chápán jako proces duchovního rozlišování a hledání konsensu, a ne
jako systém založený na hlasování, vítězství většiny a porážce menšiny. Předpokládá se, že vše zde bude inspirováno
hlubokou spiritualitou. Avšak mnohé pastorační rady jsou odsouzeny k neúspěchu,
protože nikdy nevstoupily do kontaktu s tímto hlubším rozměrem své služby.
Někdy se stává, že pastorační rada začne určitým cyklem vzdělávání či formací, aby své nové členy připravila na jejich službu (ačkoli ani to není běžné). Ale pak se už s vervou pustí do vyřizování aktuálních záležitostí. Velmi brzy tato všednodenní rutina převáží a jen malá pozornost je pak věnována živým lidem. Po půl roce takovéto práce si lidé už ani nemusí být vědomi, proč se vlastně v pastorační radě schází.
To, co zde stojí v pozadí, je fakt, že zde byla ustanovena určitá struktura a že se zde vytvořila určitá ustálená procedura – avšak v lidech samotných se nic nezměnilo! Lidé zde nejsou zároveň proměňováni společnou zkušeností – nemění se základní postoje, nerodí se nový smysl pro hlubší spiritualitu, neprohlubuje se zde nově život z osobního povolání. Protože zde není iniciován a prohlubován živý proces proměny uvnitř jednotlivých lidí a jejich vzájemných vztahů ve společenství, pouhá struktura se zde nutně začíná dusit, jako rostlina bez vzduchu.
Výše popsané potíže, na které znovu a znovu narážíme, přispěly poslední dobou k rozvoji nových přístupů a nových trendů v práci farních pastoračních rad, a to jak ve Spojených Státech, tak v Británii a Irsku.[15]
1) Lze vysledovat posun od pojetí pastorační rady jakožto koordinační skupiny k pastorační radě jakožto skupiny reflexivní. Jinak vyjádřeno, posun od managementu k vedení. Dnešní pastorační rada, místo aby byla pohlcena řízením a koordinací různých podskupin a administrativními záležitostmi, stojí mimo každodenní správu a řízení farnosti, aby se tak byla schopná věnovat dlouhodobé potřebě vytváření pastorační vize a pastoračnímu plánování.[16]
2) Je možné (jako důsledek prvního bodu) vysledovat posun od skupiny považující za hlavní kritérium pro své členstvo reprezentativnost směrem ke skupině s hlavní charakteristikou spatřovanou ve vhodném obdarování svých členů. Místo toho, aby členové pastorační rady byli reprezentanty různých skupin nebo oblastí ve farnosti (se všemi z toho plynoucími problémy zmíněnými výše), tento trend preferuje snahu najít ve farnosti lidi, kteří mají právě ona specifická obdarování,[17] která jsou zapotřebí pro onen zvláštní typ skupiny, jímž skupina týmového vedení farnosti bezesporu je.[18]
Toto hledání je pak záležitostí pečlivého procesu duchovního rozlišování a autoselekce. Samozřejmě, že určitá míra „kooptování“ členů na základě jmenování farářem může být také přítomna (aby se tak zajistilo, že výsledná skupina nebude nereprezentativní), avšak hlavní důraz je stále na nalezení vhodných lidí, kteří by byli schopni zastávat požadovaný úkol.[19]
Dále se autor věnuje určitému možnému návodu, jak by měla nově vzniklá pastorační rada efektivně fungovat – sloužit. To však z této verze článku vypustím, protože se domnívám, že naším hlavním problémem nyní bude uvědomit si výše nastíněné problémy a vést je v patrnosti. Uvědomit si, že pastorační úsilí dnes je zcela zásadně odlišné od toho, na co byla církev v naší zemi po staletí zvyklá. Jsme prostě v jiné situaci. A pokud ji hodláme ignorovat a jít stále onou vyšlapanou starou cestou, která se zužuje a zarůstá křovisky, je jen otázkou času, kdy zjistíme, že jsme zabloudili.
Dále předkládám závěr autora článku:
Jak již bylo řečeno na začátku, žádné předem dané postupy zde neexistují. Farnost se více a více stává misijní oblastí. Lidé se cítí bezmocní a ztracení. Chce to odvahu klást si nepříjemné otázky, místo aby člověk schovával hlavu do písku. Avšak potřebná moudrost je víc a víc k dispozici a další cesta se vyjasní, jen jestliže se jemně otevřeme hlubší spiritualitě a přijmeme za vlastní perspektivu společného poslání.
[1] Český překlad celého článku naleznete na:
http://www.pastorace.cz=" rel="external">http://www.vikariatjilemnice.cz/clanky/11/Farni_pastoracni_rady___problemy_a_trendy#_edn19
[2] Autor článku Donald Harrington je jeden z iniciátorů, kteří v polovině osmdesátých let stáli na počátku procesu tzv. „Parish Development and Renewal“ (Rozvoj a obnova farností) v dublinské diecézi (viz překlad první a poslední kapitoly jeho knihy Parish Renewal, který je k dispozici pod názvem „Proces obnovy farností v Dublinské diecézi“). Dnes působí lektorsky a poradensky v oblasti pastorální teologie a formace pro pastorační službu především v diecézi Carlow a na dublinské All Hallows College.
[3] Možná právě proto papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Novo millennio ineunte z 6. ledna 2001 tak důrazně spojuje existenci pastoračních rad s jádrem života církve – „spiritualitou společenství“: „Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat každý den a na všech úrovních života každé místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahů mezi biskupy, kněžími jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Božím lidem, mezi kněžími a řeholníky i mezi církevními sdruženími a hnutími. Za tím účelem je nutné co nejvíce dbát na orgány účasti (participační struktury), předepsané kanonickým právem, jako jsou kněžské a pastorační rady“ (NMI 45). Stejný důraz lze najít v papežově dřívějším postsynodálním listu Christifideles laici z 30. ledna 1987, kde Jan Pavel II. spojuje existenci farních pastoračních rad s učením dekretu o apoštolátu laiků II. vatikánského koncilu: „Koncilní výzva ke zkoumání a řešení pastoračních problémů ‚pomocí všeobecné diskuse‘ (viz AA 10) musí najít odpovídající a strukturované vyjádření v rozvoji více přesvědčeného, všeobecného a rozhodného uznání důležitosti ‚farních pastoračních rad‘, na nichž synodní otcové správně trvali“ (CHL 27). Celý citát z dekretu o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, na který papež navazuje, zní: „Laici by měli rozvinout zvyk pracovat ve farnosti v úzkém spojení se svými kněžími tak, že budou před církevní obec přinášet své vlastní problémy, problémy okolního světa a otázky týkající se spásy člověka, aby mohly být společně zkoumány a řešeny ve všeobecné diskusi“ (AA 10). K právu laiků na to, aby jejich rady byly slyšeny „v institucích, které jsou církví pro tento účel zřízeny“, viz také Lumen gentium (čl. 37).
[4] Podle pastoračního průzkumu konaného v prosinci 2001 v plzeňské diecézi si respondenti dotazníku byli existence farní rady vědomi ve 40 % sídelních farností (tj. ve 28 z celkového počtu 69). Zatímco ve 28 % těchto farností (tj. v osmi) byla farní rada považována za „spíše prospěšnou“, ve 40 % (tj. v devíti) za „spíše zbytečnou“ a ve 32 % (tj. v jedenácti) byla její prospěšnost považována za „průměrnou“ („prospěšnost“ se odhadovala na sedmibodové stupnici mezi krajními body označenými „velmi prospěšná“ a „zcela zbytečná“; do kategorie „spíše prospěšná“ jsou zahrnuty známky 1 až 3, do kategorie „spíše zbytečná“ známky 5 až 7, kategorie „průměrná“ je pak totožná ze středovou známkou 4). Jen pro zajímavost – existence ekonomické rady farnosti si byli respondenti dotazníku v té době vědomi v 50 % z 69 sídelních farností plzeňské diecéze. Zdroj: Petr Hruška, Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen (All Hallows College, Dublin, 2002) str. 51; 225; 247; 264.
[5] Kán. 536 § 1 CIC: „Je-li podle úsudku diecézního biskupa po vyslechnutí kněžské Rady vhodné, ať se v každé farnosti zřídí pastorační rada, které předsedá farář, v níž by zvolení věřící spolu s těmi, kteří ze svého úřadu mají účast na pastorační činnosti ve farnosti, pomáhali k rozvoji pastýřské péče.“ Mark Fisher (Fisher, Pastoral Councils), po studiu dokumentů Koncilu a dalších následných dokumentů a kodexu, dochází k závěru, že vyjádření způsobu, jak farní pastorační rada „pomáhá k rozvoji pastýřské péče“ je třeba hledat v aplikaci charakteristiky hlavního poslání diecézní pastorační rady, jak bylo vyjádřeno v dekretu o biskupech II. vatikánského koncilu Christus Dominus (CHD 27) a převzato do Kodexu (kán. 511 CIC): „zkoumat pastorační záležitosti“; „uvažovat o nich“; „předkládat praktické závěry“. Tyto t
Autor: Donald Harrington, Matěj Kraus
Příloha: a6e459-Farni_pastoracni_rady.docDnešní datum: 28. březen 2024
Liturgický kalendář: Zelený čtvrtek (breviář).
Světský kalendář: Soňa.